Původní článek vyšel na webu disuk.cz
Rozhovor s velkolepou českou herečkou a dabérkou Simonou Praskovou
Kromě filmů Vás také můžeme vidět v mnoha divadelních inscenacích. Kde hrajete raději – v divadle nebo ve filmu?
V současné době spolupracuji s divadelním spolkem Jana Kačera a Vlastimila Venclíka, který se jmenuje „Divadlo u stolu“. Hraju taky v pár zájezdovkách, z nichž nejradši mám „Čertovský mariáš“. Je to takový „skoromuzikál“ pro děti. V minulosti jsem prošla angažmá jako – Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Krajské divadlo Kolín, Hudební divadlo v Karlíně, hostovala jsem v Divadle Kladno, v Divadle Skelet Pavla Trávníčka, Metropolitním divadle Praha, pod jehož hlavičkou jsme uvedli „Sexmisi“ v Divadle u Hasičů, podle slavného polského legendárního filmu…
V Národním divadle Praha jsem hostovala ve „Zvonech“ Fráni Šrámka v režii J. A. Pitínského. A když se vrátím na začátek do svého dětství – od 14 let jsem hrála v Dětském studiu Divadla na Provázku, v tehdy slavných brněnských hrách „Bramborový den“ a „Kytice“. Při studiu herectví na JAMU v Brně jsem prošla hostováním ve Večerním Brně (dnes Divadlo Bolka Polívky) a v Divadle Bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo Brno).
Divadlo je úžasné , protože jste v přímém kontaktu s divákem a hraní podle pocitu přizpůsobujete v určitých mantinelech konkrétnímu divákovi…
Když točíte, jste v kontaktu nejen s hereckými kolegy, s režisérem a kameramanem, ale i s celým štábem, se kterým sdílíte dobré i zlé. Je to týmová práce, skládající se z obrovské koncentrace, musíte být obrnění trpělivostí , že třeba stále čekáte. To už k tomu prostě patří.
Po absolutoriu JAMU došlo s revolucí ke změnám ve filmovém průmyslu, 10 let se skoro nic netočilo, takže jsem se věnovala plně divadlu. Momentálně se ale točí hodně, příležitosti tu jsou..
Snažím se teď maximálně věnovat práci před kamerou, která mě nabíjí a přináší hodně radosti a když budu úplně upřímná, nejvíce miluju filmovou práci, kde na prvním místě je herecký jemný detail….
Zajímavé je, že hrajete v Divadle U Stolu v Malostranské Besedě v Trick baru, což je inscenované čtení autorů a oproti jiným divadlům je tento „způsob hraní“ trochu atypický. V čem to spočívá a jaká je to pro Vás zkušenost?
Jak už sám název divadla říká, jedná se o inscenované čtení ať už světových klasických děl nebo i současných autorů. Snažíme se, aby každý měsíc byla nějaká nová premiéra. Jan Kačer rád uvádí hry, které se třeba moc nehrály, ale jsou přitom výjimečné. Na závěr sezony jsme měli premiéru – „Hlasy ptáků“ od Josefa Topola, za doprovodu skvělého Stamicova kvarteta, které s námi pravidelně spolupracuje. Uvedli jsme hry Vlastimila Venclíka „Strážný anděl aneb vídeňská operka“, které jsme hráli i na zájezdu v Domově důchodců v Onšově. Nebo i mediálně známé „Domácí představení“, v němž jsem před lety hrála v České televizi roli „Snachy“. Za zmínku stojí i Euripidova „Ifigenie v Aulidě“ v překladu Josefa Topola, kde jsem si titulní roli zahrála s odstupem už podruhé v životě, poprvé to bylo před půl stoletím v Krajském divadle v Kolíně. Jak říkám, zde si zahrajete role, se kterými se v klasickém divadle nikdy nesetkáte, a to je na tom to fascinující. Jste jen půl metru od diváka a můžete používat úsporné herectví, skoro jako před kamerou…
V současné době také hrajete hlavní roli v divadelní inscenaci Čertovský mariáš. O čem tato hra je a jakou roli v ní hrajete?
Tato pohádková hra se zpěvy a tanci měla premiéru v r. 2008 v pražském divadle „Metro“ a od té doby ji každoročně hrajeme ať už v „Divadle u Hasičů“ v Praze nebo na zájezdech. Je to příběh o dvou čerticích, Luciferendovi, lásce mezi princeznou a kovářem Kubou, a to vše v přítomnosti dobrého lesního skřítka. Já hraju čertici Belzemínu, je to takové přihlouplé, ale dobrotivé divoké trdlo, které se snaží chytit dušičku, ale moc jí to nejde. Podobně tak druhá čertice Klifuména. Představení je proloženo žertíky a celé je to obrovsky temperamentní, za doprovodu nápadité choreografie, hudby, zpěvu a tance. To vše v nádherných čertovských, ale pětikilových kostýmech z Národního divadla, takže když hrajete Čertovský mariáš v létě nebo naopak v zimě v přetopených divadlech, pořádně se zapotíte. Na představení s sebou automaticky nosím ručník a fén a pak rovnou do sprchy. Dcera Natálka viděla poprvé toto představení ve 3letech a ještě donedávna si myslela, že její maminka je opravdu čert.
Na „divadelních prknech“ vystupujete s mnoha hereckými legendami (např. s Ninou Divíškovou, Janem Kačerem aj.). Jaké to je? Inspirujete se od nich?
Ano, to je pravda a jsem tomu nesmírně vděčná. Nejenže, že jsou to oba skvělí herci, ale i vynikající lidé. Nina Divíšková je naprosto neodolatelná, když si po představení ve svých 80ti letech s chutí zapálí a vypije sklenici plzeňského. Jan Kačer je naprosto originální a nepostradatelný duch divadla, a to nejen herecký, ale i režijní. Setkávám se zde i s jinými hereckými osobnostmi, jako je třeba Táňa Fischerová, Kateřina Burianová, Jan Vlasák, Zdeněk Maryška, Václav Martinec, Vlasta Peterková, Vlastimil Venclík. Z generace mi blízké pak Adéla Kačerová, Kateřina Holáňová, Radana Hermannová, Martin Kubačák, Roman Hájek, z nejmladší generace Václav Šanda. Jsem opravdu ráda, že mám tu možnost setkávat se s těmito skvělými lidmi a hráči.
Tento rok jste se také zúčastnila MFF v Karlových Varech? Jak hodnotíte jeho program a průběh?
Letos jsem byla v Karových Varech opravdu jen na otočku, takže jsem stihla jen pár schůzek v souvislosti s odpoledními a večerními akcemi. Příští rok se chystám strávit v Karlových Varech delší dobu, aspoň tak jako minulý rok. Obecně však smekám klobouk před Jiřím Bartoškou i Evou Zaoralovou, kteří mají MFF skvěle zorganizovaný, včetně výběru filmů, zahraničních hostů i akcí s tím spojených. Vždy se budu do Karlových Varů ráda vracet, ať už pracovně nebo i kvůli setkání se skvělými filmy a osobnostmi.