Simona Prasková, známá jako televizní soudkyně Barbara, zažila pády na dno: „Sny jsem si splnila adopcí!“

Původní článek vyšel na serveru AHA pro ženy.

Od dětství toužila Simona Prasková (52), známá jako televizní soudkyně Barbara, stát se slavnou herečkou. Jenže si našla přítele, odjela s ním do Anglie a ztratila tak veškeré profesní kontakty. Když se po letech vrátila zpátky domů, považovali ji tady za milionářku. Opak byl pravdou. Byla bez koruny a měla dva velké sny – znovu hrát a mít dítě. Co všechno musela vydržet než jí a jejímu novému partnerovi vyšla adopce? Ani tím však Simonina trápení nekončila…

Nic jiného než to, že jednou bude herečkou, si ani nepřipouštěla. „Už ve třech letech ve školce jsem chodila recitovat na vítání občánků. Moc se mi to líbilo a vůbec mě nenapadlo, že bych se měla stydět, prostě to bylo úplně normální,“ říká Simona. Během gymnázia vyhrála ve svém rodném Brně konkurz do Dětského studia Divadla na provázku. Zůstala tam čtyři roky. „Hráli jsme třeba Bramborový den, kde jsem dělala Bibinu, holku, co jí lezou všichni do spacáku a ona nikoho nechce,“ směje se. Tenkrát jí bylo čtrnáct a nic neřešila. „Během té krásné doby jsem prožila první platonickou a romantickou lásku. Byl to mladý rocker s dlouhými vlasy, roztrhanými džíny a drsným hlasem,“ vzpomíná Simona na bezstarostné období. Sotva tehdy mohla tušit, kolik překážek a starostí ji ještě v životě čeká…

Začátky na JAMU
O svém povolání měla jasno, a tak zamířila rovnou na JAMU. „Začala jsem chodit s klukem, jehož máma byla herečka. Připravovala mě na přijímačky. Zjistila jsem, jak moc se ještě musím učit! Jednou na mě byla tak naštvaná, že mě honila po bytě s vařečkou. Bylo to před Vánocemi a kvůli mně spálila sněhové pusinky,“ usmívá se sympatická brunetka. Na brněnskou Janáčkovu akademii dělala přijímačky společně s Vladimírem Javorským. „Měli jsme tenkrát zahrát dialog z nějaké ruské válečné hry a já jsem byla zraněné děvče, které voják najde v lese. S Vladimírem jsme se domluvili, že mi dá zvukové znamení a já se jako začnu rozhlížet kolem. On měl vylézt na jeviště po schůdcích,” vzpomíná herečka. „Ozvala se rána, já jsem se probudila… Na jevišti ale nikdo nebyl, protože Vláďa zakopnul, a já jsem ho začala hledat. K textu jsme se skoro nedostali, porota se válela smíchy a Vláďa měl radost, jak jsme si zahráli. A já mu tehdy řekla legendární větu: „To je konec! “A oni nás vzali oba,“ doplňuje Simona.

Volná jako motýl
Když skončila školu, v Brně zůstat nechtěla, ač ji lákali do operety – krásně totiž zpívala. „Jenže já jsem chtěla dobýt svět ve velkém kamenném divadle,“ říká Simona, která vždy kráčela rovnou za svými sny. Janáčkovu akademii absolvovala ve hře Motýli jsou volní. „Role Jill, která se zamiluje do slepého kluka, mi dokonale sedla. Jeho tenkrát hrál Roman Štolpa, můj spolužák. Ústředním mottem hry bylo: Nechci nic než být volný, i motýli jsou volní. A tím já jsem se řídila nespočet let, vdala jsem se až ve třiatřiceti, a to se mi tenkrát zdálo ještě brzo,“ svěřuje se Simona.

Jak „přičichla“ k právu
Než přišla do Prahy, prošla si divadly v Českých Budějovicích a v Kolíně. A pak přišla nabídka z Hudebního divadla Karlín. Kývla na ni, a díky tomu se objevila v řadě operet, muzikálů a hudebních komedií. Hostovala i v Národním divadle. „V té době jsem měla složitý osobní život. Chodila jsem s mladým studentem práv, který původně chtěl být herec, a vůbec jsem časově kvůli každodennímu hraní nějak nic nestíhala,” vzpomíná Simona. S přítelem se několikrát rozešli a zase se dali dohromady. Jednou ale pohár přece jenom přetekl… „Zablokovala jsem se a už jsem do vztahu zpět nechtěla,” vzpomíná herečka. Tato zkušenost se jí ale hodila později – znala část právnické terminologie, kterou pak použila i v seriálu Soudkyně Barbara. Právníkem byl navíc kdysi i její dědeček!

Vztah z lítosti
Simona měla slibně našlápnutou kariéru, jenže pak zasáhl osud – či spíše muž. „Šla jsem s kolegy oslavovat na Palackého lávku v Praze a potkala jsem Angličana, který si se mnou chtěl zatancovat. Dala jsem mu telefon a myslela, že to tím skončí. On ale zavolal a pozval mě na večeři. Dozvěděla jsem se, že Ralph je obchodník, momentálně před krachem a že ho všichni v Čechách okradli. Každý pátek mi nosil kytici květin a vylíval si srdce. A tak jsem s ním nakonec v podstatě z lítosti začala chodit,” vypráví herečka. Firma, která se zabývala protišpínovými nástřiky na látkové čalounění a koberce, skutečně krachovala a Simona se snažila příteli pomoct. „A pak mě napadlo, že by se ty impregnace měly aplikovat na nové nebo vyčištěné materiály, a tak jsme koupili mašinu z Velké Británie. Tohle mi zabralo mnoho času a já viděla, jak mi hraní utíká před očima,“ vzpomíná Simona.  Postupně ztrácela kontakty, protože neustále pendlovali mezi Anglií a Českem. Tehdy se mnozí domnívali, jak je bohatá, avšak ona neměla ani mobil a jako jedna z mála stále telefonovala z budek.

 

V zajetí tchyně
Nejenže Simona tak postupně přišla o hereckou práci, kterou tolik milovala, ale své si užila i s příbuznými přítele. „Ralph měl matku, původem Rakušanku, která byla z velmi bohaté rodiny. Měli v Rakousku zemědělské usedlosti. Ale ona se vdala za anglického řidiče kamionu, takže ji vydědila a ona tím celý život tímto trpěla,“ svěřuje se Simona Prasková. A protože její přítel tehdy svůj byt prodal, ocitli se »v zajetí« 150kilové nastávající tchyně-generála. Přesto se po desetileté známosti vzali. „Hostinu jsme měli v restauraci na Konopišti. Bylo tam asi 50 lidí, celé to zaplatili moji rodiče. Přijela spousta Angličanů, kteří byli během večera namol a do rukávů od saka si do autobusu, který je vezl zpátky do Prahy, strkali zbylé lahve whisky,“ vzpomíná Simona. Přesto prý byla svatba snad nejkrásnějším okamžikem celého manželství.

Rozvod jako vysvobození
Záhy totiž pochopila, že toto není život pro ni. „Přišla frustrace z toho, že nehraju, navíc Ralph trpěl těžkým astmatem a po svatbě i panickými ataky. Měl stále pocit, že je nemocný, že mu něco je, prošel neuvěřitelným množstvím vyšetření a nikdy mu nic nezjistili,“ vypráví herečka. Ocitla se doslova v pasti, pracovala a pomáhala svému teď již manželovi od nevidím do nevidím. Jenže on byl stále v zajetí své matky. Simona dřela od rána do noci, zatímco její muž jezdil po světě. Když pak v Petrohradě potkal mladičkou Rusku, pro Simonu to bylo vlastně vysvobození. Podala žádost o rozvod a rozhodla se, že začne nový život u nás a vrátí se k herectví. Dostala pár rolí a do divadel chodila i jako divák. „Musím vzpomenout na první setkání s mým současným manželem Mirkem. Šla jsem tenkrát na generálku
do Stavovského divadla a sedla jsem si na špatné sedadlo. Místo do lože do řady. Jedna babička se hrozně rozčílila, že jí sedím na místě, a jeden sympatický mladík mi pomohl ke správnému sedadlu. Byl to provozní šéf divadla. O pauze přišel za mnou a pozval mě na kafe. Vyměnili jsme si kontakty a domluvili setkání. Pozval mě k sobě domů a já jsem tam už pak zůstala,“ vzpomíná po letech na šťastné setkání Simona. S Mirkem se později vzali a toužili po dítěti. Jenže vše hrálo proti nim.

Touha po miminku
Její první manžel děti nikdy nechtěl. „Sám vlastně potřeboval neustálou péči. Tak jsem s ním o dítěti ani neuvažovala a on byl za to rád. Když jsem se pak seznámila s Mirkem, a byla to láska na první pohled, cítila jsem, že by bylo moc krásné mít společného potomka,“ říká Simona. Jenže se nedařilo, svou roli sehrál i vyšší věk, blížila se jí už čtyřicítka. Touha po miminku ale byla silná, a tak s druhým manželem absolvovali vše, co šlo, včetně umělého oplodnění. Dvakrát to nevyšlo. „Zjistili, že moje tělo nepřijímá žádné cizí elementy. Ať už je to nemoc nebo cizí těleso, prostě vše zlikviduje,“ doplňuje Simona. A tak se rozhodli pro poslední možnost – požádali o adopci.

Čekání na dceru
„Prošli jsme rozmanitými testy, které někdy působily dost urážlivě. Mirek z jednoho sezení odešel a testy napadl. Zjistili jsme, že byly z roku 1942, a na náš popud je tak poté začali předělávat,“ prozrazuje herečka. Ani tehdy jim osud nepřál – i když testy prošli, jejich žádost někam založili. A tak zatímco všichni kolem už děti měli, Simona s Mirkem stále ne. Uběhlo pár let a najednou přišla dobrá zpráva: mají pro ně holčičku, kterou vrátili původně vybraní rodiče den před Štědrým dnem. „A pak jsem ji poprvé uviděla. Malé kudrnaté stvoření, vypadala jak miniatura panenky s velkýma hnědýma hnědozelenýma očima a řasami až k obočí. Neuměla mluvit, jen koukala, stála u dětské kuchyňky a podávala mi nádobíčko. Já jsem si
s ní hrála a řekla jsem jí: Já jsem tvoje maminka, Natalko, a tak už to bude pořád. Ona se na mě dívala a pak se ty její oči usmály,“ připomíná si herečka první setkání s tehdy dvouletou dívenkou, po kterém Natalka poprvé promluvila a řekla slovo: Máma. Bylo rozhodnuto. „Vzali jsme ji domů. Měla spoustu návyků, například muselo být v noci neustále rozsvíceno, o všechno se bála – o hračky, bonbony… Ale zvykli jsme si a neustále zvykáme,“ říká Simona o holčičce, kterou s partnerem adoptovali. Natálce bude už brzy osm let a chodí už do druhé třídy.

Skončí už trápení?
Tím ale Simonina trápení ještě nekončila. V životě na ni čekaly další smutné chvíle. „Můj tatínek ze dne na den ztratil samostatnost. Po pobytu v nemocnici se zánětem žil už nikdy nebyl schopen se sám o sebe postarat. Sehnala jsem mu léčitele a nakonec ho vzala domů,“ říká Simona. O svého tátu od té doby stále pečuje. Aby toho nebylo málo, onemocněl jí jeden ze dvou psů, bloodhound Amon, který vyhrál řadu výstav a získal nejvyšší ocenění na mezinárodních soutěžích. Na světové výstavě v Salcburku dokonce skončil třetí! Měl i svého speciálního trenéra, bývalého policistu, který psy cvičil i na hledání bomb pro NATO. „Amonek onemocněl a vypadalo to, že je konec. Ale mně se ho podařilo vyléčit od nádorů díky konopné léčbě mého kamaráda,“ svěřuje se Simona. Prožila si toho dost a dost, a tak říká: „Už by to stačilo, ne? Ale život jde dál a já to nevzdám.“

Celý původní rozhovor vyšel v deníku AHA pro ženy.

AHA rozhovor